Získej vědomosti II.

2. Dialekty na území České republiky

Už jsme si vysvětlili, že dialekt (nářečí) je útvar českého jazyka, který je omezený jen na určitou část jednoho státu. Jednotlivá nářečí jsou si navzájem většinou srozumitelná. Každé nářečí má své určité jazykové znaky (hláskoslovné, tvaroslovné, lexikální a syntaktické), ale má zároveň znaky společné pro celou jazykovou jednotku, ke které dané nářečí patří – tedy několik nářečí tvoří dohromady tzv. nadnářečí (interdialekt). Jednotlivé nářeční jevy od sebe oddělují hranice, kterým říkáme izoglosy.

Vývoj dialektů

Nářeční rozdíly začaly vznikat na území českého jazyka přibližně kolem 12. století. V té době byla politickým a kulturním centrem českých zemí Praha, proto ve středních Čechách vznikala většina jazykových změn, které postupně formovaly spisovnou češtinu a které ji výrazně odlišily od sousední slovenštiny. Odtud se šířily po celém území našeho státu až na jeho okraje. Protože v této době však nebyla komunikace tak snadná jako dnes (neexistovala masová média jako televize, rozhlas, internet ani rychlá doprava automobily nebo hromadnými dopravními prostředky a v době feudalismu také nemohli poddaní svobodně cestovat), do některých okrajových oblastí naší země (hlavně Moravy a Slezska) se některé jazykové změny dostaly se zpožděním nebo vůbec. Proto se dodnes na některých územích vzdálenějších od středních Čech dochovaly některé starší jazykové jevy (např. na Valašsku se dodnes používá tvar nesú, který se používal ve staré češtině, zatímco současná spisovná čeština používá tvar nesou (který vznikl z původního tvaru takto: nesú > nesau > nesou). Od konce 18. století se situace změnila – zánik feudalismu umožnil svobodný pohyb obyvatel, průmyslová revoluce zase rozvoj dopravy a 20. století pak rozvoj prostředků hromadné komunikace (tisk, rozhlas, film, televize, internet). Díky tomu se spisovná čeština dostává do všech oblastí a místní nářečí se začínají pomalu vytrácet. Tomu říkáme stírání (nivelizace) nářečí.