Teorie a jak na to? X.

Výslovnost souhlásek

Upozornění: K lepšímu pochopení správné výslovnosti jednotlivých hlásek uvádíme nákres a konkrétní popis nácviku, který se vám jistě bude v hodinách komunikační výchovy hodit.

A, E ,I ,O ,U: Pro správnou výslovnost samohlásek je typické postavení rtů a míra otevření úst, proto při nácviku dbáme na jejich přesnou polohu. Obvykle stačí výslovnost předvést, zkontrolovat polohu mluvidel v zrcadle a prostým napodobením hlásky procvičovat. Ke kontrole využíváme zpětnou sluchovou a zrakovou vazbu a výkon podle toho korigujeme.

Artikulace hlásek M a P, B

P, B, M: Nácvik zahajujeme nacvičením pevného retného uzávěru a procvičením funkce měkkého patra. Pro svou artikulační nenáročnost stačí většinou hlásky odezírat. Pokud se vyskytnou komplikace se znělostí hlásky „B“ je nutné doplňkově cvičit rozlišování „P“ a „B“.

Artikulace hlásek V a F

V, F: Výdechový proud prochází úžinou vytvořenou mezi horními řezáky a dolním rtem. Hlásky se cvičí nápodobou. Při nácviku „V“ můžeme lehce prstem přidržet dolní ret. K nácviku hlásky „F“ využijeme foukání, např. na hřbet ruky či prst. Je vhodné zařadit cvičení na sluchové rozlišování obou hlásek.

Artikulace hlásek T , D a N

D, T, N: Hrot jazyka se opírá o horní patro za horními řezáky. Hláska „N“ je na tomto místě držena déle a je spojena s nosní rezonancí (nosovka). Naproti tomu „T“ A „D“ je tvořeno dobu kratší. K artikulaci „TDN“ je nutné, aby byl jazyk dostatečně obratný a pohyblivý. Nácviku proto často předchází cvičení motoriky mluvidel jako je přisávání jazyka na patro nebo jeho polohování nahoru s výdrží. Často také používáme dřevěnou špátli. Bez zvládnutí těchto tří hlásek není možné přistoupit k nácviku artikulace hlásky „R“.

Artikulace hlásky L

L: Hláska vzniká energickým pohybem jazyka od horního patra směrem dolů. Průpravná artikulační cvičení jsou zaměřena na zlepšení pohyblivosti jazyka, jeho napětí a koordinaci. Při nácviku zapojujeme zrakovou kontrolu.

Artikulace sykavek ostrých – hlásek C a S, Z

C, S, Z: Výslovnost těchto hlásek závisí na klešťovitém postavení zubů, na širokém roztažení koutků do stran a přesné poloze hrotu jazyka za dolními řezáky. Hlásky jsou artikulačně velmi náročné, často se nedaří je napodobit, a proto je vhodné využít kroužkovou sondu, kterou se jazyk napolohuje na přesné artikulační místo. Hlásku „C“ vyvodíme pomocí hlásky „T“ za současného šeptání, „S“prodloužením hlásky „C“ a k vyvození „Z“ využijeme artikulaci hlásky „S“, ke které přidáme zvuk (znělost). Znělost hlásky „Z“ odhmátneme na krku. Úspěšnost nácviku výslovnosti sykavek bývá často ovlivněna stavem chrupu. Nácvik doplňujeme sluchovými cvičeními zaměřenými na rozlišování C – S – Z a také CSZ – ČŠŽ.

Artikulace sykavek tupých – hlásek Č a Š, Ž

Č, Š, Ž: Obdobně jako u sykavek ostrých je výslovnost těchto hlásek závislá na přesné poloze jazyka a klešťovitém postavení zubů. Na rozdíl od „CSZ“ jsou rty při tvoření hlásek „ČŠŽ“ zaokrouhlené (postavení rtů připomíná tvar kolečka). Hlásku „Č“ vyvodíme pomocí hlásky „Ť“ za současného šeptání. Po jejím upevnění ji využijeme k nácviku „Š“ tak, že hlásku „Č“ prodloužíme. „Ž“ potom vyvodíme přidáním zvuku (znělosti) k hlásce „Š“. Náročnost artikulace je vysoká a vliv na celkový výsledek má také stav chrupu. Nácvik doplňujeme sluchovými cvičeními, při kterých procvičujeme rozlišování Č – Š – Ž a ČŠŽ – CSZ.

Artikulace hlásky R

R: Ve spisovné češtině je tato hláska správně tvořena kmitáním hrotu jazyka na tvrdém patře hned za horními řezáky spolu s otevřenými ústy (dostatečný čelistní úhel). Zásadní pro nácvik je dostatečná koordinace a síla jazyka. Z toho vyplývá, že je nutné, ještě před nácvikem samotné hlásky, dostatečně procvičit jeho celkovou obratnost. Jednou z metod používaných při nácviku „R“ je metoda substituční, tzn. že hláska je cíleně nahrazována hláskou jinou, v tomto případě „D“. Zrychlením a zjemněním pohybu ve cvičených slovech dochází k navození kmitů.

Poznámka: Při nácviku hlásky bývá také často využit přístroj stimulující vibrováním hrot jazyka a nazývá se Rotavibrátor. Jeho použití ale není samospasitelné. Často slouží spíše k navození představy, co se děje při artikulaci hlásky „R“. Při nácviku lze také využít toho, že je správně realizována hláska „Ř“. Změnou postavení zubů a rtů a posunutím jazyka nahoru se vibrace „Ř“ změní na „R“. Jak bylo řečeno úspěšnost nácviku této artikulačně velmi náročné hlásky přímo souvisí s obratností jazyka. Zahájení jejího nácviku je tedy nutné dobře načasovat.

Artikulace hlásky Ř

Ř: Hláska „Ř“je vibranta stejně jako hláska „R“, ale rozdílným postavením mluvidel – čelistí a rtů – dochází ke zvukově jinému efektu. Artikulační postavení mluvidel je obdobné jako při výslovnosti sykavek tupých. Hlásku vyvodíme tak, že ji nahradíme šeptáním hlásky „R“ např. v souhláskovém shluku „drrr“ za současného stisknutí zubů a zaokrouhlení rtů (jako u ČŠŽ). Spojením se samohláskami a dalšími souhláskami tvoříme slabiky, které později doplňujeme do slov. Velmi často je třeba procvičit sluchové rozlišování hlásek „R“ a „Ř“, protože je potřeba si ujasnit jejich odlišnou zvukovou kvalitu. Pokud byla dobře a správně nacvičena hláska „R“, nebývají s nácvikem hlásky „Ř“ větší problémy.

Artikulace měkčení – hlásek Ť, Ď a Ň

Ť, Ď, Ň: Výslovnost těchto tří hlásek je velmi podobná. Ústa jsou jen lehce pootevřená, jazyk se opírá o zadní stranu dolních řezáků a vyklene se nahoru na tvrdé patro. Hlásku vyvodíme tak, že hrot jazyka přidržíme za dolními zuby, ať již prstem či sondou. Protože největší obtíže vznikají záměnou „ŤĎŇ“ za „TDN“, je třeba doplnit artikulační cvičení sluchovým cvičením rozlišování těchto dvou hláskových skupin. Artikulace měkkých slabik je základem pro nácvik sykavek tupých (ČŠŽ), a proto předchází jejich nácviku. BĚ, PĚ, VĚ, MĚ: Někdy dochází také k záměnám těchto „měkkých“ slabik za jejich „tvrdou“ obdobu – „BE, PE,VE, ME“. Zapojením hlásky „J“ do slabiky dojde ke správné výslovnosti. Např. bje – běží, pje – pěna, vje – věnec, mje – město. A opět cvičíme sluchová cvičení zaměřená na rozlišování obou variant.

Artikulace hlásek K a G

K, G: Předpokladem správné výslovnosti je dostatečná funkce měkkého patra a obratnosti jazyka. Hrot jazyka leží v ústech a aktivní je jeho zadní část, která se při tvoření hlásky přimkne k měkkému patru. Nejprve se věnujeme hlásce „K“. Je třeba hrot jazyka zatlačit prstem, špátlí či sondou v dutině ústní dolů a mírně vzad za současného vyslovování slabik „ta, ty, tu…“ Výsledkem je vytvoření slabik „ka, ky, ku…“, které po zautomatizování zapojujeme do slov. Po nacvičení hlásky „K“ dochází k přirozenému napodobení „G“ a většinou již není třeba „G“ samostatně vyvozovat. Pomocí slabik pak hlásku obdobně jako u „K“ nacvičíme ve slovech. Artikulační nácvik doplníme sluchovými cvičeními na rozlišování hlásek K – T a G –D.

Artikulace hlásky J

J: Artikulace vychází z postavení hrotu jazyka za dolními řezáky a zvednutí jeho hřbetu na tvrdé patro. Pokud hlásku nevyvodíme pomocí prostého napodobení zvuků, je vhodné ji vyvodit spojením samohlásek, např. íá, íé, íů… Potom zapojujeme do slabik, slov, vět atd.

Artikulace hlásky H

H: Hlásku nacvičujeme poté, co je zvládnuta koordinace dechu. Vyvodíme ji prudkým vydechnutím za současného otevření úst a odhmatávání vibrace na krku. Pro vznik hlásky je zapotřebí vyvinout dostatečně energický výdech a doplnit ho hlasem. Po vyvození cvičíme nejprve otevřené samohláskové slabiky (ha, ho…). Protože bývá problém se záměnami s hláskou „CH“, opět doplňujeme nácvik artikulace sluchovými cvičeními zaměřenými na rozlišování hlásek H – CH.

Artikulace hlásky CH

CH: Na rozdíl od „H“ je hláska „CH“ neznělá, nepotřebujeme proto tolik energie při jejím tvoření a na krku nejsou cítit vibrace. Jazyk leží na spodině ústní, výdechový proud prochází prostorem mezi měkkým patrem a hřbetem jazyka. Dyšný zvuk, který přitom vzniká, napodobíme například dýcháním do dlaní (jako při zahřívání rukou). Cvičíme rozlišování CH – H, které bývá velmi často chybné.