Teorie a jak na to? XI.

Mami pomóóc!

Z předešlých kapitol by měl mít každý žák alespoň základní informace o tom, jakým způsobem vlastně funguje naše podvědomí. Prostřednictvím následujícího příkladu by si měl získané vědomosti znovu zopakovat a sám přemýšlet nad tím, co všechno na naše podvědomí vlastně může působit už v době před narozením.

Vysvětlení:

Co se vlastně děje?

Vraťme se nyní zpátky k našemu příkladu továrny (naše tělo), kterou řídí důmyslný centrální počítač (náš mozek).

Centrální počítač z informací, které obdržel od pracovníků z jednotlivých pracovišť v továrně, vyhodnotil danou komunikační situaci jako krizovou. To znamená, že všechny pracovníky musí sjednotit a donutit je k takové reakci, která v daném případě bude továrnu chránit proti ohrožení a případnému poškození celého systému.

Jak reaguje podvědomí?

Centrální počítač „vyhlásil“ stav ohrožení. Nervová spojení jsou v plné pohotovosti. Tep srdce se zrychluje, začínáme se potit a naše tělesné signály jasně naznačují, že se nám tato situace nelíbí. Ruce a nohy se rozhodly, že těm, kteří nás ohrožují, tedy v dané chvíli ostatním účastníkům komunikace, dají jasně najevo, že se hodláme bránit. Jakoby před naším tělem chtěli vytvořit obranou hráz, která nepříteli říká: „Vstup zakázán, nepřibližuj se.“

Zpátky k mamince

Motivace:

Napadlo vás někdy, proč právě ve většině případů, kdy se nám něco nelíbí, jsme nervózní, nejistí, je nám špatně, nebo nechceme, aby se nás zrovna někdo na něco nepříjemného zeptal, zaujmeme pozici podobnou té, kterou jste viděli na fotografii?

Proč křížíme ruce a nohy zrovna tímto způsobem? Proč nezvolíme jiné gesto – třeba podrbání se na hlavě apod.? Vraťme se na chvilku zpět do doby těsně před tím, než jsme se narodili.

Přemýšleli jste někdy o tom, jak se takové miminko vlastně cítí? Co vnímá? Tak si to pojďme společně zopakovat.

Doplnění informací:

Ještě nenarozené miminko se u své maminky cítí velice dobře. Je mu teplo, nemá hlad, slyší tlukot maminčina srdce a také její hlas. To jsou faktory, díky kterým se cítí naprosto bezpečně. Ví, že se mu nemůže nic stát.

A teď to nejdůležitější – podívejte se, v jaké poloze má ruce a nohy? Nepřipadá vám, že jsou vám tyto tělesné signály důvěrně známé? Pak se tedy můžeme vrátit k původní otázce: „Proč podobné signály naše tělo vydává ve chvíli, kdy se cítíme ohroženi?“

Náš mozek si na dobu, kdy jsme byli u maminky, dobře pamatuje a podvědomě nás chrání. Právě v této poloze nám přece nic nehrozilo. Cítili jsme se bezpečně. Naše tělo v této situaci vlastně volá: „Mami, pomóóc!“