Řečnické figury
Význam využití řečnických figur v mluveném projevu znali už rétoři
v antickém Řecku a používají se i v současnosti. Vzhledem k tomu, že
se však tomuto tématu blíže věnuje studijní opora Řečnický funkční
styl, uvádíme v této kapitole pouze jejich přehled. Dále se jimi blíže
zabývat nebudeme.
Přehled řečnických figur (kvůli lepšímu
porozumění záměrně neuvádíme odborný výraz):
- opakování téhož výrazu na začátku vět,
- opakování téhož výrazu na konci vět,
- opakování téhož výrazu na konci věty a na začátku věty
následující,
- opakování téhož slova jako prostředku intenzifikace výrazu,
- spojení slov se stejným slovním základem nebo slov podobně
znějících,
- hromadění slov se stejným významem,
- spojení výrazů s opačným významem,
- opakování stejné syntaktické konstrukce (např. vedlejší věty),
- opakování stejné větné struktury, ale s obráceným slovosledem,
- změna slovosledu, která většinou působí knižně,
- spojení protikladných významů,
- stupňování významu a účinku slov,
- postupné zeslabování účinku slov,
- přenesení výrazu z běžně označovaného jevu na druhý na základě
jejich podobnosti,
- přenesení výrazu z běžně označovaného jevu na druhý na základě
jejich souvislosti,
- záměna celku a části,
- říkat pravý opak, než si myslíme,
- nadsázka,
- zmírnění tvrzení pomocí dvojitého záporu,
- náhrada pojmenování opisem,
- připisováním lidských vlastností neživým předmětům,
- oslovování nepřítomného nebo neexistujícího člověka.