Mgr. Milan Polák, Ph.D.
Katedra českého jazyka a literatury PdF UP v Olomouci

Svůj příspěvek jsem rozdělil do několika částí, v prvé bych vás rád seznámil s okolnostmi vzniku knihy Karla Poláčka Bylo nás pět, v další části bych potom přiblížil toto dílo se zřetelem k tématu naší konference a také v kontextu dnešní doby.

Nejprve mi dovolte vysvětlit volbu této knihy. Jestliže zde přede mnou zaznělo z úst několika kolegů, že právě autor či kniha, jež je předmětem jejich zájmu na konferenci, patří ke knihám jejich srdce, platí to v mém případě také – útlá knížka Bylo nás pět se mi dostala poprvé do rukou v deseti letech a od té doby se k ní vracím pravidelně jako ke zdroji laskavého humoru a pobavení, přičemž v ní pokaždé objevuji něco nového.  

1 Okolnosti vzniku knihy

Dílo Bylo nás pět vznikalo v období druhé světové války a  nacistické okupace, jež měla pro Karla Poláčka, stejně jako pro další miliony lidí, tragické důsledky. Rasová persekuce se nevyhnula ani spisovateli, proto mu nejprve byla zakázána publikační činnost (jeho román Hostinec
U kamenného stolu byl vydán pod jménem malíře Vlastimila Rady) a kvůli svému židovskému původu byl propuštěn  z Lidových novin, v nichž pravidelně publikoval od roku 1922. Pracoval
v Židovské náboženské obci, ale v roce 1943 dobrovolně nastupuje do transportu, aby doprovodil do Terezína svou životní družku a osudovou lásku Doru Vaňákovou. Byla to právě tato žena, jež koncem března roku 1939, tedy již v době nacistické okupace, zařídila odjezd Poláčkovy dcery Jiřiny do Anglie – ta také jako jediná z celé rodiny  útrapy tehdejší doby přežila.

V tomto nejtěžším životním období vzpomíná Karel Poláček na čas svého dětství a píše novelu Bylo nás pět. Jejího vydání se ovšem nedožil, neboť vyšla poprvé v roce 1946.

2 Seznámení s hrdiny

O tom, že se Karel Poláček  ve své knize vrací opravdu do Rychnova nad Kněžnou, svědčí řada drobností: tatínek hlavního hrdiny Petra Bajzy má koloniál, stejně jako otec Karla Poláčka.

Nedaleko Dobrovského ulice stojí tzv. Chaloupky, malé dvojdomky postavené před třemi sty lety jako obydlí řemeslníků pracujících na stavbě zámku. Jejich obyvatele líčí mladý Petr Bajza takto: „Naši nepřátelé jsou Ješiňáci, ti jsou nejzlejší. Ostávají v Chaloupkách, jsou zrzaví a mají obličeje pihovaté, takže jsou kropenatí jako boby, zvané řezníci.“ 

Cesta proti proudu Javornického potoka. by nás přivedla do části města zvané Habrová, ale moc bychom si nepomohli, neboť:

„... největší naši nepřátelé jsou Habrováci, to jsou ti nejhorší sprosťáci. Habrováci i do školy nosí plné kapsy kamenů. Mají přesilu. Jejich mravy jsou špatné, zvyky ošklivé. Povahy jsou nesnášenlivé. Často bývají po škole.“

Pokud  se dostaneme do Panské ulice, narazíme na sousoší s pěti chlapeckými postavami, mičudou  a psem. Jde o dílo profesora hořické kamenickosochařské školy Michala Moravce, odhalené 28. června 2003 za přítomnosti Karla Smyczka, režiséra televizního zpracování knihy Bylo nás pět, a představitelů klukovských rolí.

Nyní si tedy  hlavní aktéry představíme, zleva stojí:

Josef Zilvar z chudobince: je statečný, jeho otec, pan Zilvar, byl ve válce a má dřevěnou nohu, žijí se synem v chudobinci a živí se žebráním a příležitostnou prací.

Čenda Jirsák: „Dovede si obrátit klapky u očí a vypadá hrozně, oči má červené jako čert.“  Zapisuje si hříchy do notýsku, všemu se příšerně šklebí, chodí do houslí,  jeho otec prodává pletené papuče a čepice a jest kostelníkem.

Éda Kemlink: sedí s Péťou v lavici, chodí rovněž do houslí, má dvě sestry a psa Pajdu, který krade řezníkovi buřty,  jeho tatínek píše na berňáku.

Petr Bajza: vypráví příhody klukovské party. Žije s rodiči, malou sestrou Mančinkou a služkou Kristýnou z Rampušic, které říká Rampepurda. Péťův tatínek má koloniál (obchod se smíšeným zbožím).

Tonda Bejval: „… můj nejmilejší přítel Bejval Antonín“, je vynálezcem, jeho otec má povoznictví a „… je ze všech nejsilnější.“

V průběhu jednoho roku, od jara do jara, se ovšem v knize setkáme ještě s řadou dalších postaviček – je to například služka Kristýna, jež pochází ze vsi Rampuše a s níž  se malý Péťa často pokouší a z legrace rve, ale jíž také nastraží do kufru myš ulovenou kocourem Honzou. Klukům ztrpčuje život pan Fajst, úředník na odpočinku, jenž například svítí hochům baterkou do uší a kontroluje, zda jsou čisté. Nevítanými hosty jsou také strýček a teta Vařekovi, kteří kontrolují, zda rodiče Petra příliš nehýří a neutrácejí peníze jen tak, naopak rád Péťa vídá Jakuba od koní, který sice pije, ale rozumí koňské řeči a umí dělat draky, a zejména svou spolužačku Evu Svobodovou, jejíž tatínek má cukrářský krám a ona také podle toho voní...

Všechny tyto postavičky utvářejí děj, ale každá z nich má také svůj osobitý  ráz chování a způsob mluvy. Také proto se nyní budeme  věnovat jazyku této Poláčkovy prózy.

3 Jazyk Karla Poláčka a jeho postav

Pro charakteristiku jazyka autora jsem  vybral dva citáty:

Říkalo se o Karlu Čapkovi, že píše, jak mluví. Nebyla to pravda. Čapek byl velký stylista. I v mluvené řeči se stylizoval. Poláček však psal skutečně tak, jak mluvil. Prokládal svá slova úslovími a frázemi z jazyka agentů Rabochů, sportovních fanoušků, reportérů, policajtů, pánů domácích, hokynářů, oficiálů, politických řečníků a jejich paniček. Nikdy jsi nepoznal, kde končí Poláček a začíná mluvit některá z jeho postav.

(František Kubka, 1959, s. 25)

Jestliže prvý citát přibližuje Karla Poláčka a jeho způsob vyjadřování také jako člověka, jenž tak, jak psal, také mluvil (a mnohdy s postavami také žil), druhý citát odpovídá plně charakteristice zejména jeho humoristických knih – humor jazykový je v nich totiž nedílně spojen s humorem situačním a myšlenkovým:

Humor a komika vůbec jsou v Poláčkově díle (…) velmi těsně spjaty s jazykem. Komika je vždy založena na nějakém nezvyklém nebo neočekávaném kontrastu, na nějaké nesrovnalosti. U Poláčka jde při jazykové komice jednak o kontrast mezi jazykovou stránkou a obsahem, jednak o kontrast jazykových prostředků různého slohového zabarvení.

(Karel Hausenblas, 1961, 56)

Právě užívané jazykové prostředky jsou v tomto díle snad nejvíce spojeny s jeho postavami a vypravěčem, navíc jsou velice pestré a zastoupeny jsou prakticky všechny jazykové roviny. My si ukážeme alespoň některé z nich.

Ze syntaktických protředků na první pohled zaujmou typické spojovací výrazy jelikož, pročež, taktéž, což, tudíž (popřípadě hovorové co).  Vypravěč Petr Bajza se totiž  snaží o co „nejdospělejší“ vyjadřování, kombinuje spisovné výrazy (popřípadě knižní) s nespisovnými, nářečními a také slangovými, ty jsou často užívány v kontrastu vedle sebe a společně se situační a myšlenkovou komikou dotváří originální text, v naší ukázce se mladý hrdina vrací domů po neúspěšném pokusu
o ochočení vos:

„A když jsem přišel domů, tak se mne tatínek ptal, kde jsem byl. Já jsem pravil, že v houslích.

On pravil: „Tak proč máš křivou hubu, kdyžs byl v houslích?“

To byla pravda, že jsem měl křivou hubu a oteklý nos a místo očí úzkou škvírku, takže jsem vypadal jako Číňan.

A když se mne tatínek  porád ptal, tak jsem porád lhal, že jsem byl v houslích, ale lhal jsem málo, pročež tatínek odepnul pásek a já jsem dostal velice, abych podruhé nevrdlouhal.“   (s. 46)

V předchozím textu můžeme také najít příklady opakování výrazů (pravil), ale rovněž v běžné mluvě neobvyklý slovosled (já jsem dostal velice). Komicky působí rovněž nelogická stavba souvětí nebo nepravá syntagmata (nepravé skladební dvojice):

Ale co mně bylo divné, to bylo, že tam byl taky Zilvar z chudobince, a já jsem se ho ptal, kdo mu dal na cirkus, jelikož jest chudý.

Náš Ladislav, ten nejstarší, taky měl jít na študije, ale nešlo mu měřictví a kouřil retka.

V textu se objevují  knižní tvary, například slovesa být –  jest či zájmen –  naň, kterýžto apod. Tyto výrazy jsou často užívány v kontrastu se slovy či slovními spojeními z oblasti dětské řeč, často nespisovnými:  tyčkrle, klican. praštit šutrákem do kutka (kotníku), zarazit spolek (založit spolek), prohánět merunu aj.

Užívány  jsou nářeční a nespisovné (často slangové) výrazy či tvary: nýčko, prauda, ďoučata, kverlačka, vrdlouhář, petrolka,  dát tři kusy (ve fotbale),  děkan, to se vr!

Pokud se v textu vyskytnou slova přejatá, jde převážně o germanismy: cinkostn, kvelb, fodel (fotel), futro (podšívka), postarbajz (přesčas), oprubovat. Některá tato slova ovšem mladý vypravěč  komolí: atalerie,  pabouk, jednospán, hamba, kládinet.

Expresivní výrazy často vyjadřují nadsázku, typickou pro dětskou mluvu: Strejda Vařeka je strašlivě bohatý, má ve sklepě zakopané milióny zlaťáků. V knize se také objevují názvy jídel (zelňáky, kočičí tanec, uhlířina, boží milosti)  či dětských dobrot (pendrek,  sudžuk, sladké kaničky,  cucavá štanglička, certlička)  typické pro dobu, v níž se děj  knihy odehrává – mnohé jejich významy  již v dnešní době  jen odhadujeme, některé sladkosti se již nevyrábí (mejdlíčko). Jak již bylo výše řečeno, tyto jazykové prostředky jsou nedílně spjaty s humorem situačním, proto si  připomeneme některé události popisované vyprávěčem.

4. Situační humor v Poláčkově próze Bylo nás pět

Děj knihy se odehrává na malém okresním městě od jara do jara dalšího roku, tomu také odpovídají činnosti party mladých hochů, jež se ovšem nelišily od starostí kluků v té době obvyklých.

Hned v prvé kapitole se dozvídáme řadu zajímavostí: mladý hrdina rozpráví s koňskou hlavou na domě, jež na něj zřejmě žaluje; prozrazuje nám ale také některá svá prvenství:„Já si přinesl ze školy vši, měl jsem jich plnou hlavu. Nikdo neměl tolik vší, ani Zilvar, co ostává v chudobinci.“

Ve druhé kapitole se představí nejlepší přítel Péti Bejval Antotín, je zde také vyjádřen názor většiny hochů na opačné pohlaví:„Holky se jenom chechtají nebo brečí... Neumějí si hrát, mají samé takové pitomé hry a chtějí se vdávat.“

Ve třetí kapitole je popsána epizoda z války s již zmiňovanými Habrováky, čtvrtá část přináší hru na požár města postaveného z ukradených krabic s nevalným výsledkem:„Veškerá dědina lehla popelem a Éda Kemlink si propálil kalhoty.“

V dalších kapitolách hoši  společně  postupně  žebrají (a většinou úspěšně), koupou se v Kalhotách a Zilvar zachrání malého chlapce Vendu Štěpánka před utopením.  Poté hoši naplánují cestu do Itálie, ze které zejména kvůli nepochopení rodičů sejde, vydají se ochočit vosy, na podzim pálí ohníčky a kouří, pouští draky a hrají si s dřevěnou nohou pana Zilvara (když spí). Hoši rovněž chodí „načerno“ do kina

Řada komických situací se ovšem odehrává v rodině Petra Bajzy – jedná se například
o návštěvu tety a strýce Vařechových, když je objevena zatajovaná husa k obědu, nebo o příhody spojené s vybíráním peněz od dlužníků, jako byl pan Svoboda – náš hrdina totiž v roli poslíčka čte dopisy (vzkazy) a rozhodne se text pana Svobody určený panu otci opravit:

„Když jsem dopis přečetl a nalezl v něm ty strašné hrubky, tak jsem vzal červenou  tužku a ty pravopisné chyby jsem podtrhl. Načež jsem připsal: Vnější úprava písemné práce: Méně úhledná – Pravopis: 5 a zanesl jsem dopis zpátky, aby to pan Svoboda opravil. Od té doby od nás nebere a tatínek se  tomu moc diví...“ (s. 51)

Konečně přichází zima a Vánoce: „Už máme zimu, už padá sníh a celá země jest bílá a chocholouši si prohlížejí koňské koblihy... Já jsem věděl, že dostanu rukavice s palcem, a taky jsem je dostal, začež jsem se musil poděkovat silným hlasem a v duchu jsem pravil: „To jste se nepředali.“ (s. 66) 

Na jaře přijde povodeň, kluci společně zachrání stařence kozu a jsou za to ve škole pochváleni, ale největší událost se teprve blíží:ve městě se objevují plakáty s oznámením o  příjezdu Grand-cirkusu Rudolfi. Mladý hrdina se snaží přesvědčit rodiče o své proměně achová se vzorně: jedl  polévku s kapáním, ačkoli ji nerad, koukal se velice ctnostně, po obědě „...jsem pravil silným hlasem: Díky Tobě, Bože, za ty dary,“ (s. 81),  choval Mančinku,  ani trošinku se nepral s Rampepurdou, sám od sebe cvičil na housle, zdravil zákazníky silným hlasem, každého večera  zpytoval své svědomí.

Cirkus přijíždí, ale tatínek nepodlehne, neboť po obědě, když je Péťou přesvědčován
o nutnosti návštěvy cirkusu, praví:

„O musení jíti do cirkusu není žádná řeč, já taky nemusím, maminka nemusí, Kristýna taky nemusí a budeme bez toho živi.“ Já jsem brečel. A ptal jsem se našich, to mám za to, že jsem byl porád hodný? Tatínek pravil, že mám být hodný jen tak, a ne za cirkus. Já jsem pravil, to není pravda, nikdo není hodný jen tak. A měl jsem hrozného vzteka, že jsem byl zbytečně hodný, a umínil jsem si, že budu ze všech nejhorší a přijde si pro mne četník a naši budou mít ostudu a bude jim to škodit v obchodě. (s. 86) A protože zasáhne maminka a tatínek je v podstatě taky malý kluk, vypraví se nakonec do cirkusu všichni. Ale krátce po představení se ve škole udělá Péťovi zle a přichází nemoc (spála); v dalších kapitolách se potom  střídají reálné  okamžiky s blouzněním malého maroda – ten nejprve získá mluvícího slona Jumba, vypraví se s hochy do Indie za maharádžou, kde zažijí řadu dobrodružství. Když se ale Petr uzdraví, postupně se vrací do reality: „Dnes byli u mne návštěvou hoši, co s nimi chodím, jelikož pan doktor dovolil, že už můžou přijít, tak oni přišli. Stáli kolem postele, a byli čtyři a se mnou jich bylo pět.“ (s. 185)

5 Život a dílo Karla Poláčka v kontextu dnešní doby

Rok 1989 byl přelomový také pro dílo Karla Poláčka a jeho osobnost. Po tomto roce se totiž objevily nové skutečnosti o osudu Karla Poláčka  po jeho odsunu do Terezína v roce 1943. Odtud byl spisovatel 19. října  roku   1944 transportován do Osvětimi a mělo se za to, že zde také zemřel. V 90. letech minulého století  se podařilo najít důležitého svědka, účastnici pochodu smrti Kláru Baumöhlovou z východního Slovenska (Prešova); ta potvrdila, že Poláček přežil transport
z Osvětimi do tábora Hindenburg, kde napsal krátkou divadelní hru, v níž svědkyně také hrála, a že se potom účastnil pochodu z Hindenburgu do tábora Gleiwitz, kde byl nacisty popraven. Proto bylo předpokládané datum úmrtí spisovatele posunuto na 21. ledna 1945.

Po roce 1989 dochází k zásadnímu obratu ve vztahu ke Karlu Poláčkovi a jeho dílu zejména v rodišti spisovatele, Rychnově nad Kněžnou. Město se podílelo na vydávání autorova souborného díla a v roce 1994 se zde ke 100. výročí Poláčkova narození uskutečnilo první sympozium věnované této osobnosti. V témže roce v létě se zde konal první ročník festivalu (divadelní a koncertní přehlídky) Poláčkovo léto. V roce 1995 bylo v obnovené budově synagogy slavnostně otevřeno Židovské muzeum a Památník Karla Poláčka. Byla  rovněž vybudována naučná stezka Po stopách Karla Poláčka, která vede mimo jiné místy, kde se odehrávaly jeho knihy. O propagaci spisovatele a jeho díla se zasloužil Jan Lopatka a také učitel českého jazyka na zdejší průmyslové škole a propagátor města Josef Krám, který na této  škole  v  60. letech minulého století  učil  vnuka  K. Poláčka Martina.   Dcera  spisovatele Jiřina Jelinowiczová se totiž po r. 1945 vrátila do Československa, které podruhé opustila po sovětské okupaci v r. 1968. Žila potom do své smrti v roce 2001 v Kanadě. Martin Jelinowicz žije od roku 1969 v Torontu, kde mimo jiné vydal ve Škvoreckého  nakladatelství  Sixty-Eight Publisheres Poláčkovy Poslední dopisy Doře. Navázal kontakt se svým bývalým učitelem češtiny a ten s pověřením rodiny Karla Poláčka převzal v roce 1995 z rukou prezidenta České republiky Václava Havla Řád T. G. Masaryka II. třídy, jenž  byl Karlu Poláčkovi propůjčen in  memoriam...

Seznam použité literatury

Kubka, František. 1959. Karel Poláček a jeho smutky. In: F. K.: Na vlastní oči. Praha: Československý spisovatel, 1959, 199 s.

Hausenblas, Karel. O jazyce humoristické prózy. In: Knížka o jazyce a stylu soudobé české literatury. Praha:  Orbis, 1961.

Poláček, Karel. 2003. Bylo nás pět. Praha: Albatros, 2003. 188 s. ISBN 80-00-01131-X.

bodrum escort bayan ankara escort bayan mobile porn wso shell